John se nikdy nevzdal naděje, že na internetu potká někoho rozumného a vážného. Spousta jeho přátel si takto našla spřízněnou duši a John to také zkusil. Dopisoval si se spoustou dívek a pak si domlouval jedno rande denně. Bylo to trochu nákladné, protože dívky musel pohostit kávou a čajem, občas je vzít do kina a podobně, ale zpočátku se zdálo, že se to vyplácí, a jednou nebo dvakrát měl naději na vztah, ale brzy byl odmítnut kvůli nějakému jinému klukovi ze stránek.
Poté, co ho odradilo, že je reálné se na internetu s někým seznámit, začal si jen tak bezdůvodně psát s jednou dívkou, spíš na přátelství. Líbily se mu její vtipy a to, že podle mapy to vypadalo, že nebydlí daleko od sebe. Bál se ji pozvat na rande a ona se také neodvážila udělat první krok.
Jednoho rána šel John z obchodu přes park. V jedné ruce měl tašku a v druhé mobilní telefon. Povídal si s jednou dívkou. Diskutovali o počasí a také o tom, že oba doma nesvítí. Začali jsme spekulovat, že by mohli bydlet vedle sebe. John se rozhodl, že jí to řekne přes hlasovou schránku, aby to bylo rychlejší a nemusel nikam dávat balíček. A pak uslyšel odpověď hned vedle sebe, ne v telefonu.
Kolem něj procházela dívka z obrázků, psala mu zpáteční vzkaz a usmívala se od ucha k uchu. John chytil Sáru za rameno, čímž ji k smrti vyděsil, a pak se rozesmál.
– Jsi to opravdu ty? – Nemohl uvěřit svým očím. – Proč jsi tady?
– Proč jsi tady? Bydlím na druhé straně parku, jdu z pekárny,” ukázala mu na důkaz pytlík s čerstvou bagetou.
– A já jdu od obchodu s džusy.
Společně se vydali na procházku do parku, hodně si povídali, dojedli Sářinu bagetu a Johnův sáček džusu. A bylo to nejlepší rande, jaké kdy ti dva měli. Teď chodí na rande do parku skoro každý den, navštěvují se a velmi sebevědomě se posouvají do dalších úrovní svého milostného vztahu.
