Sama Olivia vyrůstala ve velké rodině a jako druhá nejstarší sestra měla povinnost hlídat mladší děti, vodit je do školky a pomáhat starší sestře s vařením. Všechny ty bezesné noci už měla za sebou, takže když v prvním ročníku střední školy otěhotněla, bez rozmýšlení šla na potrat. Operace proběhla nějak špatně, protože nakonec všichni lékaři řekli, že už žádné další dítě mít nemůže, a Olivia z toho měla jen radost. Neměla v plánu stát se matkou.
O dětech nechtěla ani slyšet a se svým budoucím manželem o tom mluvila, už když spolu začali chodit. Ten se tvářil, že má pochopení, říkal, že také nechce děti, ale protože věděl, že je Olivie neplodná, snažil se jí naznačit děti ze sirotčince. Její manžel ty děti neustále chválil, snažil se, aby jí jich bylo líto. Olivie to dlouho snášela, až ji manžel vytočil a ona mu hrubě vysvětlila, že kdyby se jim nějakým zázrakem narodilo dítě, opustí ho. Ona děti nechtěla.
Žili tak, jen oni dva, ale její manžel stále dával své ženě narážky, zpracovával ji, aby ji o dva roky později mohl překvapit a přivést domů chlapečka z dětského domova. Chlapečka. Olivia zuřila vzteky, ale její manžel si myslel, že se červená rozpaky.
– Vždyť jsem ti to říkala. Varovala jsem tě,” zašeptala skrz zuby a podívala se na nedorozumění v manželových rukou. – Nebudu nikomu dělat matku. Vezmi si to dítě a své věci a vypadni z bytu. Vychovávej si, koho chceš, kde chceš a s kým chceš, ale ať tě nevidí moje oči!
Říkala mu, že by mohli žít šťastně až do smrti bez dětí, všechno by bylo v pořádku pro ně oba a pro jejího manžela zvlášť, ale on si vybral jinou cestu. Teď ať si dělá, co považuje za správné, jen pryč od Olivie.
