Nečekali jsme, že do našeho bezstarostného mladého života vstoupí pětileté dítě. Susan a mně bylo dvaadvacet let, neměli jsme moc práce s dětmi, právě jsme se vzali. Zatím jsme bydleli u její matky, protože Susan ještě musela platit školné na medicíně a já jsem šetřil peníze, abychom si později mohli pronajmout byt. Měli jsme trochu rutinní dny, kdy manželka vstávala a šla do školy, já do práce a večer jsme mohli jít ven nebo brzy spát. To nám vyhovovalo a vyhovovalo to i mé tchyni. Měli jsme s ní skvělý vztah plný důvěry, dokud si její syn nepřivedl do dvoupokojového bytu svou pětiletou dceru. Nic nevysvětlil, nic neřekl, prostě zmizel, a pak napsal mé matce, že se zamiloval a odešel. Jediné, co bylo dobré, bylo to, že nechal doklady své dcery.
Zuzaně bylo neteře líto, snažila se ji ze všech sil obklopit mateřskou láskou a promluvit si s tchyní, ale nechápala jsem, proč musíme snášet dítě v naší rodině. Jediný důvod, proč jsem se neozvala, byl ten, že jsem v tomhle bytě byla sama jako pták.
Zatímco se holčička zabydlovala, musel jsem s ní také večeřet a občas ji vzít k zubaři nebo na hřiště, protože tchyně také pracovala, takže jsme ji všichni tři vychovávali jako vlastní. Někdy si mě lidé pletli a mysleli si, že jsem její otec, a to ve mně vyvolávalo zvláštní pocit hrdosti a také mě to povzbuzovalo v myšlence, že mít vlastní dítě není tak těžké, jak se zpočátku zdálo.
Když nastal čas stěhování, Susan si mě vzala do našeho pokoje na vážný rozhovor a začala mě prosit, abychom si holčičku vzali s sebou.
– Můžeme říct, že je naše.
– Jo, a narodila se, když nám bylo sedmnáct? Zbláznil ses?
Nejdřív jsem brblal, protože jsem se bál, že mě odsoudí, ale pak jsem si řekl… Koho to zajímá? Myslím, že se nikdo ptát nebude. A pokud ano, vždycky můžeš vysvětlit, že je to moje neteř a že u nás dočasně bydlí, nebo nevysvětlovat vůbec nic. Za ty dva roky, co jsme s ní a její tchyní museli bydlet v jednom bytě, je pro mě Susanina neteř taky jako rodina.
– Dobře, ano,” souhlasila jsem, “vezmeme ji s sebou. Kousek od domu je škola a tvoje máma slíbila, že nám bude pomáhat, než zaplatíme půjčku na byt.
– Děkuji! – Susan byla nadšená .
O pár vteřin později vtrhla do pokoje neteř, která celou dobu odposlouchávala, obě mě začaly objímat a obě na mě začaly křičet:
– Děkuji ti, jsi nejlepší!
