V továrně mě doslova donutili vzít si dovolenou. Loni jsem si ji nevzal a letos jsem nechtěl, ale šéf na tom trval. Všichni dostávali zájezdy k moři za penízky a já jeden dostala. Manželka byla trochu uražená, že nejedeme spolu, ale o dovolené tak nějak nechtěla ani slyšet. Navíc měla spoustu práce a naplánovanou důležitou služební cestu.
V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že by mě ráda poslala pryč, abych si odpočinul sám, abych si “odpočinul” od firmy. Odjížděla jako první, já měl odjet za dva dny, ale den před cestou se všechno změnilo – můj kamarád a kolega mě s pláčem prosil, abych s ním vyměnil poukazy a lístky na vlak, takže on se dostal k moři a já do sanatoria v horách, kde tečou horské řeky. Já už jsem měl své srdce nastavené na moře, ale kamarád měl svůj důvod – jeho žena chtěla jen moře a nikde jinde, a tak mě požádal o výměnu. Souhlasil jsem.
Prvních pár dní bylo prostě úžasných. V sanatoriu bylo moc krásně a klidně, jídlo – švýcarský stůl, večerní promítání filmů bylo, bylo možné se přihlásit na výlet a projet se na výtahu. Na ten druhý jsem se tedy přihlásila, abych se podívala na výšku té krásy. Když jsem nahoře čekal, až na mě přijde řada, a hledal kabinu, uslyšel jsem bolestně známý smích. Otočil jsem se a za mnou stála moje žena ve slunečních brýlích a čepici. Stála s nějakým mužem, smála se a on se ji snažil políbit na tvář.
Měl jsem pocit, že jsem se spletl, ale čím déle jsem poslouchal rozhovor, tím mi bylo jasnější, že moje žena není na služební cestě, ale venku s milencem.
Vrátil jsem se domů bez skandálu, přijel jsem o den později než moje žena a rovnou jsem se jí zeptal, kde je, a dal jí tak možnost se přiznat. Lhala o nejbližším městě, o konferencích, ale jedna rozmazaná fotka z visuté silnice stačila, aby mlčela.
Měla pak ještě dost svědomí, aby mi to zazlívala a odsuzovala mě, obviňovala mě, že jsem lhal o moři a o tom, že jedu do hor. Musel to být osud, že jsem tam přijel a přistihl při tom svou ženu. Jinak bych s ní žil a nikdy nic netušil a myslel si, že náš vztah je v pořádku.
