Matku své matky jsem poznala, když mi bylo asi sedm let. Předtím jsem ji neviděla kvůli tomu, že byla v zahraničí a odjela na dovolenou. Když k nám babička přijela na návštěvu, všechny zasypala dárky. Vzpomínám si, jak jsem byla šťastná. Od té doby u nás nějakou dobu bydlela, protože se jí po nás moc stýskalo. A tak jsme se začali postupně sbližovat.
Teď je mi deset let.
– Babičko, potřebuju udělat podzimní řemeslo do školy, nic mě nenapadá.
– Nasbíráme šišky a vyrobíme ježky a myši. Myslím, že by to bylo dobré.
Je mi jedenáct.
– Babi, proč mě maminka nenechá jít s tebou na procházku? – Zeptala jsem se s pláčem.
Mlčky odešla z pokoje a za pět minut se vrátila a řekla, že mě máma pustila na procházku.
– Hurá, konečně půjdeme na procházku spolu!
– Jo, až na to, že si dala jednu podmínku. Pokud přijdeš domů čistá a ne s roztrhanými kalhotami, jak se to obvykle stává, příště se mnou můžeš jít zase ven.
A já své slovo dodržel! Snažila jsem se běžet opatrně, nikde jsem si ani nesedla, jen babičce na klín.
Bylo mi třináct.
– Pohádala jsem se.
– Kvůli čemu? – divila se babička.
– Nejdřív mi začal nadávat!
– No, mně je jedno, kdo začal první. Něco ti řeknu, pěstmi se problémy nevyřeší, aspoň ne hned. Musíte si promluvit a urovnat si věci. Určitě se usmíříte.
– Řekl mi, že jsem smraďoch!
– A ty jsi byl lepší než on, když jsi na něj vyrukoval s pěstmi? Ne, samozřejmě, že ne. Taky jsem byl v takové situaci…
Takové řeči mě opravdu uklidnily a babička měla vždycky pravdu.
Je mi patnáct.
– Babi, máš čas jít do školy?
– Potřebuješ, abych tě tam odvezla? Myslím, že cestu znáš.
– Ne, to jen rodiče volali do školy.
– Co jsi dělala?
– Já jen… omylem jsem rozbila okno na chodbě…
– Dobře, tak já půjdu. Ale slib mi, že to bylo poprvé a naposledy.
– Slibuju! Budu opatrný!
Je mi šestnáct.
– Babi, co si myslíš o tetování a piercingu?
– Nechala sis udělat tetování a propíchnout ucho?
– Nemůžu před tebou nic tajit.
– Vědí to tvoji rodiče?
– Bojím se jim to říct, všechno mi to zakazují.
– Ale ty jsi to udělala. No, co se stalo, stalo se. Mám nápad.
Nebudeš tomu věřit, ale tahle úžasná žena si taky nechala udělat tetování. Pak už mi máma s tátou nikdy nic neřekli. Mimochodem, táta mi později tetování pochválil.
Je mi osmnáct.
Byl Silvestr a já ho slavila s kamarády v pronajatém bytě. Domů jsem se vrátila dost pozdě, skoro nad ránem. Máma už na mě čekala v kuchyni.
– Upřímně řečeno, pil jsi?
– Jen trochu, mami,” odpověděla jsem a snažila se udržet na nohou.
– O co jsem tě žádala? – Máchli po mně ručníkem.
Na mámin křik přiběhla babička a rychle všechny poslala do pokojů.
Ráno jsem slyšela rozhovor:
– Musím ti připomínat, co jsi dělala, když ti bylo osmnáct?
– Mami, nezačínej.
– Já ti to připomenu. Doslova tě přinesli do bytu, celou noc jsi byla vzhůru a zvracela jsi. Seděla jsem vedle tebe s umyvadlem.
– Nic takového nebylo…” odpověděla matka tiše.
– No tak, no tak, řekni mi to tady. Já si všechno pamatuju, starou ženskou neoblafneš.
Čekala jsem asi hodinu a pak jsem potichu odešla do kuchyně. Matka mi neřekla ani slovo, byla hedvábně hladká.
Je mi šestadvacet.
– Babi, brzy budeš mít pravnoučata.
– A já? Nemůžu uvěřit, že jsem se dožila této chvíle. Už bylo na čase!
– Za dva dny půjdu se svou ženou do nemocnice, abychom zjistili pohlaví dítěte.
– Zavolej mi, jakmile to zjistíš.
– A co tvoji rodiče?
– Řeknu jim to sám, nebojte se. Koho zajímá, kdo se to dozví první?
Je mi dvacet osm.
Našim dvojčatům je rok. Nedávno jsem zaslechla, jak se rodiče baví s babičkou:
– Teď je řada na mně, abych byla šťastná.
– Jak to myslíš, že jsi na řadě? – Matka se nervózně zasmála.
– Doslova, čekají mě pravnoučata, teď chci budovat svůj osobní život.
– To myslíš vážně?
– Vážněji už to snad ani nejde.
Potvrdila jsem babiččina slova.
– Věděla jsi všechno a nic jsi nám neřekla? – Můj otec byl překvapený.
Ano, věděl jsem to. Babička trvala na tom, aby to zůstalo tajemstvím. Vyrazila mým rodičům tu novinu z hlavy, přesně jak chtěla. Mám ji ráda.
