– Maminky, zítra se všichni odhlašujeme. Zavolejte své rodině a připravte se,” řekla sestra.
Na pokoji jsme byly čtyři. Všechny jsme rodily ve stejný den, takže nás propouštěli ve stejnou dobu. Všichni se okamžitě vrhli obvolávat příbuzné a sdělovat jim plány na zítřek.
Linda řekla, že její maminka už všechno zařídila. A nakoupila věci, uklidila a o sváteční stůl bylo postaráno. Helena byla ráda, že si její manžel vzal volno, a tak před setkáním s prvorozenou uklidil byt do lesku. A tchyně mu pomohla s vařením. Sára se pochlubila, že přijdou všichni její přátelé a příbuzní. Její rodiče všechno připravili, takže mladá rodina nemusela na nic myslet.
Celkově se všichni spolubydlící na zítřek těšili, ale já ne. Nechtělo se mi ani odhlásit. Měla jsem strach. Bylo mi osmnáct. Sama. Rodiče tisíce kilometrů daleko. Manžel byl na služební cestě.
Bydleli jsme tehdy na vesnici a já jsem pochopila, že nemáme nikoho, kdo by nám zatopil nebo přinesl vodu. Manžel naštěstí před mým odjezdem alespoň dal věci do pořádku, ale jídlo nebylo. Manželovi příbuzní ani nepomysleli na to, aby dělali rozruch – kopali brambory. Bolelo mě to až k slzám. Vzpomněla jsem si, jak se sousedé chystali k odjezdu, a rozplakala jsem se. Každá žena potřebuje po porodu podporu a já jsem zůstala úplně sama.
Musela jsem všechno zvládnout bez cizí pomoci. V té době nebyly ani žádné pleny – ty jsem prala ručně. Vydechla jsem si až po týdnu, kdy mi přišla na pomoc maminka. Nebýt jí, asi bych se zbláznila.
Vzpomínáte si na své propuštění?
