Předpokládá se, že děti by se měly rodit v mladém věku. A to nejen kvůli fyziologii, ale také kvůli postojům ve společnosti.
Richardovi bylo teprve sedmnáct let a jeho matce už pětašedesát. Všichni jeho vrstevníci se mu smáli, že jeho matka je stará paní. A dokonce i na střední škole, když si mladí, krásní rodiče přišli vyzvednout ostatní děti, za Richardem přišla jeho babička, která vypadala kulhavě. Styděl se a bylo mu to nepříjemné.
Richard nejednou utekl z domova a nebyl tam celé týdny. Inga ho neustále žádala, aby se vzpamatoval a přestal se tak chovat. On si však myslel, že mu velmi ublížila a urazila ho.
A pak jednoho dne přišel do bytu a její matka byla pryč. Sousedka mu řekla, že Inga dostala infarkt a že je v nemocnici. A že je to všechno jeho vina. Ona mu přece nic zlého neudělala.
Jednoho mrazivého dne našla v popelnici uzlíček s dítětem. A brzy ho adoptovala, vychovávala ho jako svého syna. Richardova rodina ho nechala umřít v popelnici a Inga mu věnovala celý svůj život. Proto byla tak stará, když byl Richard už teenager.
Syn se za své chování začal stydět, běžel za matkou do nemocnice, plakal, padl na kolena, líbal jí ruce a prosil za odpuštění. A matka mu samozřejmě odpustila, byl to přece její syn.
