“Můj syn přišel jednou v noci domů a už tam nebylo ani dítě, ani jeho žena. Volal jí, ale ona mu nezvedala telefon. Jak mu to mohla udělat, vždyť ji i dítě živil.
Vzala mi vnučku, malomocnou, a to jí ještě nejsou ani čtyři roky! A kam si myslela, že půjde s dítětem na krku? Žít s rodiči v cele?! A proč neměla normální život? To bylo v době, kdy začala krize – neměla jsem na nájem”, – říká tchyně Lisa.
Možná se ptáte, proč jsem nežila. Lisa je moje, velmi doufám, že už minulá tchyně. A to, že jsem zrovna taková, a šla na věc – to všechno je její představa.
Není to pravda! Hlavním trumfem mého muže bylo, že pracoval a platil byt, prý živil naši rodinu, a co čert nechtěl. Vždyť dříve tento byt patřil jeho babičce – vlastně proto, že jsme si ho směli pronajmout.
Samozřejmě bychom měli dát za pravdu tomu, že ostatní to na začátku neměli.
Ze začátku jsem od manžela slyšela jen slova útěchy: – Neber si to osobně,” říkal mi manžel, “a co A co je ti vůbec po tom, co ti říká.
Hlavně že já sama si to nemyslím a nic takového ti neříkám. Samozřejmě, jinak by nic takového neříkal. Samozřejmě že to dělal, troufám si říct, že už tři roky před narozením mé dcery. Dokud se mu nenarodila dcera.
-Tak co kdyby přišla matka! Přišla, tak přišla, ona ví nejlíp, kdy má přijít! Vždyť o nic nejde.
Ale tak to bylo často:
-Proč jsi včera neumyl nádobí? Tak když to není tvoje. tak ti to není líto! Co jsi to za hostitelku, jsou tři odpoledne a ty nemáš ani kost na boršč! To se opravdu chystáš na večeři až večer! K sedmé hodině?! A proč jsi prala záclony? Byly čisté, jen jsem je vyžehlila! A proč kupuješ tu pečenou šunku? Nemáš s těmi penězi co dělat!
Takhle chodí buď “jen” na návštěvu, nebo aby mě naučila, jak se dávají vidličky a lžičky do feng-šuej, nebo aby mě naučila, jak se myje pánev. A málem mě pod jejím horlivým a ani na chvíli neodbytným vedením naučila, jak si mám sám vyprat ponožky.
Samozřejmě jsem se jako rozumný člověk nedonutila vyjádřit nespokojenost s věčnými pokyny své tchyně. Je nepříjemné, když mě neustále “učí” a chodí mi přímo po hlavě.
A tak jsem se občas vyjádřila, že mě manžel okamžitě pokáral:
-Proč tak ostře odpovídáš své druhé matce! Vždyť ona, drahá, všechno pro tebe jen dělá – a ty se na ni utrhuješ? Měl jsi jí nějak pomoci.
A co se týče té pečené šunky, kterou jsi koupila, má zřejmě pravdu – jsi teď na mateřské dovolené a já moc nevydělávám, takže se vyplatí ušetřit nějakou tu korunu navíc.
Dneska si vzpomínám, jak mě to ranilo, a bylo to řečeno před tchyní.
Přece tady nebudu registrovat vnučku, – řekla mi jednou tchýně, – co kdybych ji chtěla prodat, a s registrovaným dítětem to nebude tak jednoduché. Jsi přihlášená u rodičů, tam bys měla dceru přihlásit.
To je skvělé. Potom už nás na klinice nezaregistrují a se školkou co budeme dělat? Vezmeme dceru na opačný konec města?!
-Jsi ještě malá. Nic se ti nestane, když ji vezmeš na druhý konec. Naopak, bude to pro tebe něco jako cvičení – je to užitečné, – odpověděla mi tchyně.
Nebo zrovna nedávno jsem se ptala svého manžela:
– “Miláčku, potřebuji peníze, abych mohla jít ke kočáru a koupit dceři nové boty na podzim. A ty moje jsou mimochodem taky v havarijním stavu… …a dýchají.
-A kam jsi ty peníze dala, miláčku, – odpoví mi manžel.
-Jaké peníze? -Odpovídám zmateně.
-Co kapesné, které dostáváš na dítě. Kam jsi ho dala? – Ptá se můj muž klidně.
A je to normální, vždyť já kupuji výrobky, které mimochodem sám jí. A teď se mě ptá, kde je to mizerné mizerné kapesné.
-Nezapomeň na čisticí prostředky, jídlo a komunální služby, drahá – protože to všechno se platí výhradně z tohoto kapesného. A pak se mě opovažte zeptat na peníze. Kde je v tom spravedlnost? Nakonec už toho mám plné zuby.
A potom se mě ještě opovažují ptát, proč jsem nežila s tak úžasným mužem. Musela jsem být blázen, že jsem si jednoho dne sbalila všechny své věci (kterých mimochodem nebylo moc Musela jsem být blázen, že jsem si sbalila všechny své věci (kterých mimochodem nebylo moc) a odešla od téhle “milé” rodiny.
