Můj manžel byl toho dne naléhavě povolán do práce, a tak jsem musela jít na oslavu výročí jeho matky sama s dětmi. Museli jsme jet autobusem ke tchyni. Než jsem odešla z domu, zavolala jsem manželově rodičce a požádala ji, aby na nás ve tři hodiny počkala na autobusové zastávce a odvezla nás k ní domů.
Když autobus přijel na zastávku a my vystoupili, nikdo na nás nečekal. Mžilo jemným, studeným deštěm a já měla v náručí dva syny a tašku s věcmi a navíc těžký dárek… Vytáhla jsem telefon a začala volat tchyni, ale nezvedala to… Volala jsem manželovi, ale ten měl práci, a proto to nemohl zvednout.
Situace byla nepříjemná, protože moji synové už byli unavení a pomalu začínali fňukat: chtěli co nejdřív jíst, pít a vidět babičku. Nespokojeně se na mě dívali. Ke tchyni to bylo ještě šest kilometrů. Byla jsem sama na venkovské zastávce, přede mnou byla jen polní cesta. Nejvíc mě rozčilovalo, že hustě prší a zdá se, že nemá v úmyslu přestat. To snad není možné!
Stál jsem na zastávce už půl hodiny a neztrácel jsem naději, že přijede auto a odveze nás do teplého domu, kde si budeme moci odpočinout a najíst se. Po hodině jsem si uvědomila, že těmto snům není souzeno se naplnit, a tak jsem si zavolala taxík.
Protože tchyně bydlela uprostřed ničeho, nebo spíš v odlehlé vesnici, musela jsem si zavolat taxík z nejbližší vesnice. Jelikož zastávka, kde jsem s dětmi uvízla, měla jet padesát kilometrů, musela jsem řidiči odloupnout pořádný balík peněz.
Když jsme přijížděli k domu mé tchyně, bleskla mi hlavou myšlenka: “Mám jet rovnou domů? Nebo bych měla jít dovnitř a podívat se rodičům svého chotě do očí?” “Ne,” odpověděla jsem. Rozhodla jsem se pro druhou možnost?
Vešla jsem s dětmi do domu.
– Ach, to jsi ty? – řekla tchyně, když mě s dětmi uviděla na prahu svého domu. – Jak ses sem dostala?
– Taxíkem, má drahá! Taxíkem! – řekla jsem naštvaně.
– Proč taxíkem? – překvapila se manželova matka. V tu chvíli jsem si na její tváři všimla šibalského úsměvu, který se okamžitě snažila skrýt.
Oknem jsem viděla řadu aut stojících hostů a bylo mi to tak nepříjemné a urážlivé, že jsem se jen stěží držela, abych matce-manželovi nevyjádřila vše, co si o ní myslím. Místo toho jsem se tchyně zeptala:
– Já jsem ti volala, ale ty jsi to zvedl. Proč?
– Zapomněla jsem telefon v domě,” řekla mi tchyně.
– Ale já jsem tě varovala, když jsme odcházeli z domu. Slíbila jsi mi, že na nás bude na zastávce čekat auto.
– Poslední dobou mi tak selhává paměť, že se nemůžu zachránit.
Matka manželů se otočila a odešla k hostům, na vnoučata se ani nepodívala. Ale když do domu vešla švagrová s dětmi a babička jim spěchala naproti, stáli jsme se syny a nevěděli, kam se zařadit.
Začala jsem si uvědomovat, že já ani moje děti pro ni nic neznamenáme. Chvíli jsme seděli, nikdo nám ani nenabídl čaj, a pak jsem zavolala taxík. Vyzvedl jsem děti, odjeli jsme domů a na prahu nechali dárek pro milovanou babičku. S příbuznými jsme se nerozloučili, protože nás nikdo ani nepozdravil.
Když už jsme byli v bytě, volala tchyně, ale já jsem jí neodpověděla.
